Už to zase flákám

Už to zase flákám ... co na to říct.
Je to deset dní od mého posledního příspěvku a to jsem byla rozhodnuta to neflákat.
Tak jednou za týden přispět novinkou, zážitkem, historkou!
A ono! Ha! Deset dní!

Možná jsem měla hned na začátku říci, že kromě tragéda jsem také dost veliký flákač.¨
Co můžeš udělat zítra, odlož na pozítří.

Takže snad můj blogový zápal vydrží a dodržím aspoň jeden příspěvek za týden.

Ono si to ale spočítejte. Jeden příspěvek týdně, to je 52 příspěvků ročně. A to se vyplatí.
Ne vážně, polepším se ... a jako závěrem připojím historku tragéda.

On život je vcelku mrcha a karma ještě větší.
Znáte to, sedíte v práci a říkáte si, snad se nestane, že bude zvonit x-telefonů, do toho na vás budou mluvit lidi a vám přestane psát tužka.

Ne, ono je to horší.
Mluví na vás kolega, jak to, že kurýr dojel někam o dvě hodiny dříve a jak je to možné a do toho pošťák přinese balíček pro další kolegyni.
Máte shánět kolegyni? Máte seřvat kurýra? Máte mluvit na prvního kolegu?
Ono je vlastně jedno, co se bude řešit jako první, stejně to za půl hodiny bude vypadat stejně.
A když konečně vypadnete ven, jdete si pro polévku do hospody, kde pak v kanceláři zjistíte, že je vcelku hnusná, mastná a slaná a vy máte jen tu starou housku do konce dne.

Malé, krásné drobnosti dnů, které se musí řešit a které se stanou, ať to zaklínáte sebevíc.
Možná mě to posílí, ale spíše mě to točí.

Takže mám ještě půl dne před sebou, kopu práce přede mnou. Ale bojuji a nevzdávám se, protože jsem možná tragéd, ale rozhodně nejsem srab.

První zážitek

Říkala jsem si, jaký poutavý příspěvek přidám jako první, a tak jsem se nakonec rozhodla pro obyčejné povídání o dnešku.

Dnešek začal obyčejně pondělně. Asi nemusím zmiňovat, jak nemám ráda pondělí. Jsem v tomto ohledu takový Garfield. Nesnáším pondělí.
Nesnáším ten pocit, že musím vstát z postele a jít do práce. Chybí mi flákání a polehávání doma bez nutnosti jít ven.
Možná to dělá to počasí, přicházející zima, pondělí, nebo moje hrozná lenost.

Například nesnáším, když na mě kráká vrána. Ještě na základní škole jsem četla komiks Vrána a zanechalo to ve mně stopu a to stopu nedůvěře ke vránám.
Bylo to děsivé ... seděla si jen tak na lampě a krákala... snažila jsem se ni nedívat a už vůbec ji neposlouchat. Ale ona tam pořád seděla a krákala. Drzoun.
Mám z toho pocit, že se něco musím stát. Nakonec jsem si to vybrala v podobě nefunkční tiskárně, nedobře odtékající dřezu v práci a přelité kytce.
Žádné nehody ani zranění.

Po pracovní době jsem měla sraz s kamarádkou a šly jsme do čajovny. Čajovny mám ráda, můžete si tam sedět X-hodin a můžete si dát čaj za 50Kč a prakticky vás nechají být.
Dneska jsem si vydupala, že chci vodnici. Donutila jsem do ní kamarádku, že si ji dáme napůl (neustále šetřím). Nakonec byla moc silná, tabák byl hnusný a hrozně škrábala v krku. Takže jsme každá popotáhla asi pětkrát a nechaly jsme ji tam jen stát a povídaly jsme o našich pseudo-složitých životech. Jak jinak..
A o čtyři hodiny později, cestou metrem domů jsem si říkala, že dneska je ten den. Ten den, kdy začnu pracovat na svém blogu o obyčejně tragédním životě.

Úvodní slova

Mile vás vítám!
Již delší dobu všem slibuji, že začnu sepisovat něco z mého života.
Střípky, zážitky, pocity ... budu vykládat o svém obyčejném životě.
Vlastně nejsem nikdo důležitý, nikdo známý, nemá známé rodiče, nemám dítě, který by něco umělo, neumím asi nic navíc. Ale proč to nezkusit? Můžu zkusit psát o sobě, světě kolem mě, věcech co mě baví a mám ráda. Prostě o životě.
Občas když vidím, kolik lidí se "proslavilo" skrze svůj blog a instragram, tak si říkám, kruci! to dokážu taky!

Asi si neslibuji nic, jen chci dokázat, že jsem schopna si udržet blog a tvořit a psát a sdílet své zápisky z mého života.

A proč tragéd? Protože jím jsem. Jestli někdo uklouzne a mokrém listí, tak jsem já. Jestli někomu pošta ztratí balík, jsem to já. Jestli někdo má důležitou akci a roztrhne si sukni, jsem to já. Jestli někdo poleje knihu z knihovny, jsem to já.

Jsem prostě tragéd, který se se životem pere a nevzdává se.