Říkala jsem si, jaký poutavý příspěvek přidám jako první, a tak jsem se nakonec rozhodla pro obyčejné povídání o dnešku.
Dnešek začal obyčejně pondělně. Asi nemusím zmiňovat, jak nemám ráda pondělí. Jsem v tomto ohledu takový Garfield. Nesnáším pondělí.
Nesnáším ten pocit, že musím vstát z postele a jít do práce. Chybí mi flákání a polehávání doma bez nutnosti jít ven.
Možná to dělá to počasí, přicházející zima, pondělí, nebo moje hrozná lenost.
Například nesnáším, když na mě kráká vrána. Ještě na základní škole jsem četla komiks Vrána a zanechalo to ve mně stopu a to stopu nedůvěře ke vránám.
Bylo to děsivé ... seděla si jen tak na lampě a krákala... snažila jsem se ni nedívat a už vůbec ji neposlouchat. Ale ona tam pořád seděla a krákala. Drzoun.
Mám z toho pocit, že se něco musím stát. Nakonec jsem si to vybrala v podobě nefunkční tiskárně, nedobře odtékající dřezu v práci a přelité kytce.
Žádné nehody ani zranění.
Po pracovní době jsem měla sraz s kamarádkou a šly jsme do čajovny. Čajovny mám ráda, můžete si tam sedět X-hodin a můžete si dát čaj za 50Kč a prakticky vás nechají být.
Dneska jsem si vydupala, že chci vodnici. Donutila jsem do ní kamarádku, že si ji dáme napůl (neustále šetřím). Nakonec byla moc silná, tabák byl hnusný a hrozně škrábala v krku. Takže jsme každá popotáhla asi pětkrát a nechaly jsme ji tam jen stát a povídaly jsme o našich pseudo-složitých životech. Jak jinak..
A o čtyři hodiny později, cestou metrem domů jsem si říkala, že dneska je ten den. Ten den, kdy začnu pracovat na svém blogu o obyčejně tragédním životě.
Žádné komentáře:
Okomentovat